uvědomění si

6. ledna 2017 v 11:05 | L |  výkřiky (choré) mysli
Uvědomění si, je prý dobrý začátek k vyřešení problému. Není to tak dlouho, co jsem si to uvědomila i já. Mám problém. Osobní, vnitřní, hluboký a skoro celý život. Což je docela paradox, když mám za sebou skoro čtvrt století. Ale lepší pozdě, nežli nikdy, říkám si. Nejsem si jistá, jak bych jej měla přesně definovat, protože to asi nebude deprese, jak ji zná každý náctiletý pozér dnešní doby. Ne, nebude to deprese. Část mě je neskutečně šťastná a vděčná za všechny a vše, co kolem sebe mám, dělám, prožívám. Ale druhá část je hrozně smutná a utlumená - už nejsem schopna se kreativně projevovat jako dříve. Koníčky, jenž mě dříve naplňovaly, jsou pro mě nyní skoro jako povinnost, když se do nich pustím. A to se mi nelíbí. Dalo by se to přirovnat k úzkosti.

Také jsem zjistila, že jsem ve stresu. Každý všední den, každou chvilku, celý život. Dospěla jsem do bodu, kdy mě stresuje i cesta do práce. A když do ní dojedu, je mi vážně hrozně úzko. Jako bych byla prázdná a nenaplněná. Chce se mi brečet a nejradši bych tam nebyla. (Jenže, v dnešní době je fakt těžký sehnat práci a tak to musím přetrpět.) Tudíž si logicky vyvodíme, že stres mám z práce. Nicméně, když jsem nad tím hlouběji přemýšlela, stres se u mě vyvinul už v dětských letech. Ze začátku ve školce, kde začala šikana, později ve školních lavicích, kde pokračovala a s ní i zhoršení známek a nechuť se učit, což způsobilo, že jsem sice vystudovala docela fajn střední, ale v oboru se prostě neuplatním a dělám tedy práci, která mě nebaví a nenaplňuje a stresuju se dál!

Člověk by řekl - tvoř, je to dobrá terapie. Ale jak jsem v úvodu psala, nemůžu. Všechny moje koníčky jsou kreativního rázu a když se do nich pustím, je to jako bych zase seděla ve škole a prostě musela tvořit něco, co mi někdo zadal. I když si začnu nevinně čmárat podle sebe. Zhruba v polovině mě to přestává bavit a ke konci jsem z toho znechucená. Tak jsem si řekla, že se z toho zkusím vypsat. Psaní mě vždycky bavilo. Bezmyšlenkový ťukání do klávesnice mě aspoň na chvilku zabaví a donutí nemyslet na stres. Docela to pomáhá, utřídit si v hlavě (aspoň trochu) tu změť létajících myšlenek… A kdo ví, třeba, až se někdy dokopu jít k psychologovi, budu to moci použít jako materiál, kterého se bude moct chytit, protože nejsem zrovna moc dobrý vypravěč…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tajemná Temnota | E-mail | Web | 17. ledna 2017 v 23:36 | Reagovat

Myslím, že přesně tohle je deprese. Deprese totiž není jen to, že si chce člověk prostřelit hlavu nebo mu příjde všechno na hovno. Ba naopak člověk může být hodně vděčný, ale prázdný.
Návštěvu odborníka bych vřele doporučila. Mně to pomohlo a to jsem si myslela, že já depresí rozhodně nikdy trpět nemůžu když mám perfektní zvířátka, skvělou babičku, bezvadného bratra, práci, která mě moc baví a spoustu zájmu. Ale když už i sušenky chutnaly jako hlína, z práce mě bolelo všechno a oblíbená hudba zněla hluk, tak jsem zjistila, že něco asi není dobrý.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama