rozpolcení

16. ledna 2017 v 10:39 | L |  výkřiky (choré) mysli
Od doby, co jsem se sem prvně vypsala, je to moje něco maličko lepší. Když jsem článek odeslala, necítila jsem se tak prázdná... asi první tři dny. Bylo to na malý okamžik zase v přádku. Neměla jsem potřebu myslet na práci, řešit finanční situaci a srdce mi nebušilo jako splašené, když jsem si vzpomněla na něco, co mě stresuje.
Ani nevím jak a proč, ale začala jsem meditovat. Musím říct, že poprvé se mi povedlo asi patnáct minut v kuse udržet svou mysl někde jinde, než v hlubinách oceánu mých pomatených myšlenek. Bylo mi líp. Ale už je to zase pryč, protože čas plyne tak hrozně rychle a já nemám čas se věnovat tomu, čemu bych chtěla. Dny mi splývají do jednoho a já jsem chycena v pasti stereotypu. Hrozně moc zapomínám a opravdu mě to trápí.

Po tomhle všem se ale ve mně probouzí chutě něco dělat. Dělat věci, které jsem v posledních třech letech nedělala nebo dělala, ale nenaplňovalo mě to tak, jak by mělo. A tak jsem včera postřehla, že bych ráda psala, tvořila nějaký projekt, normální blog, hrála textovky, psala, fotila, kreslila, hrála na kytaru.... Ale byla jsem tak rozpolcená a nevyrovnaná, že jsem si nakonec nevybrala. Zkusila jsem od všeho něco, ale nemělo to ten kýžený účinek uspokojení. Byla jsem jenom otrávená, unavená a šla brzo spát.
A vůbec, v posledním týdnu chodím moc brzo spát a spím celou noc. Začínám se bát, že mám buď spavou nemoc a nebo se moje úzkost a stres dostaly do podvědomí a já je sice nevnímám (protože nechci), ale moje tělo bohužel ano.

Budu doufat v lepší zítřky. Tento rok je pro mne nadějí, že se vše změní. Několikrát mi to vyšlo v kartách (mých i mé kolegyně), tak budu doufat, že se nemýlily. Do té doby se budu snažit nějak přežívat a úplně se neutopit v mých myšlenkách.
 

uvědomění si

6. ledna 2017 v 11:05 | L |  výkřiky (choré) mysli
Uvědomění si, je prý dobrý začátek k vyřešení problému. Není to tak dlouho, co jsem si to uvědomila i já. Mám problém. Osobní, vnitřní, hluboký a skoro celý život. Což je docela paradox, když mám za sebou skoro čtvrt století. Ale lepší pozdě, nežli nikdy, říkám si. Nejsem si jistá, jak bych jej měla přesně definovat, protože to asi nebude deprese, jak ji zná každý náctiletý pozér dnešní doby. Ne, nebude to deprese. Část mě je neskutečně šťastná a vděčná za všechny a vše, co kolem sebe mám, dělám, prožívám. Ale druhá část je hrozně smutná a utlumená - už nejsem schopna se kreativně projevovat jako dříve. Koníčky, jenž mě dříve naplňovaly, jsou pro mě nyní skoro jako povinnost, když se do nich pustím. A to se mi nelíbí. Dalo by se to přirovnat k úzkosti.

Také jsem zjistila, že jsem ve stresu. Každý všední den, každou chvilku, celý život. Dospěla jsem do bodu, kdy mě stresuje i cesta do práce. A když do ní dojedu, je mi vážně hrozně úzko. Jako bych byla prázdná a nenaplněná. Chce se mi brečet a nejradši bych tam nebyla. (Jenže, v dnešní době je fakt těžký sehnat práci a tak to musím přetrpět.) Tudíž si logicky vyvodíme, že stres mám z práce. Nicméně, když jsem nad tím hlouběji přemýšlela, stres se u mě vyvinul už v dětských letech. Ze začátku ve školce, kde začala šikana, později ve školních lavicích, kde pokračovala a s ní i zhoršení známek a nechuť se učit, což způsobilo, že jsem sice vystudovala docela fajn střední, ale v oboru se prostě neuplatním a dělám tedy práci, která mě nebaví a nenaplňuje a stresuju se dál!

Člověk by řekl - tvoř, je to dobrá terapie. Ale jak jsem v úvodu psala, nemůžu. Všechny moje koníčky jsou kreativního rázu a když se do nich pustím, je to jako bych zase seděla ve škole a prostě musela tvořit něco, co mi někdo zadal. I když si začnu nevinně čmárat podle sebe. Zhruba v polovině mě to přestává bavit a ke konci jsem z toho znechucená. Tak jsem si řekla, že se z toho zkusím vypsat. Psaní mě vždycky bavilo. Bezmyšlenkový ťukání do klávesnice mě aspoň na chvilku zabaví a donutí nemyslet na stres. Docela to pomáhá, utřídit si v hlavě (aspoň trochu) tu změť létajících myšlenek… A kdo ví, třeba, až se někdy dokopu jít k psychologovi, budu to moci použít jako materiál, kterého se bude moct chytit, protože nejsem zrovna moc dobrý vypravěč…

Kam dál

Reklama